RODIČE SE NA NÁS PODEPISUJÍ, AŤ CHCEME NEBO NE!

„Proč zrovna já musím pokaždé narazit na takovýho ufňukánka?" „Nechápu, že se na mě vždycky nalepí definitivně praštěná ženská?" „Já tyhle typy prostě přitahuju!" Tak právě s těmito slovy na rtech vchází do Náhody – seznamovací a rozvojové agentury mnoho jejích klientů. A po několika setkáních s psychoterapeutkou Mgr. Renatou Čerňanskou, která společně s Náhodou hledá na podobné otázky odpovědi, začínají mít jasno. Pokud chcete mít jasněji i Vy, stačí vkročit do dveří Náhody nebo si pro začátek přečíst Renatin článek.

Obě rodičovské postavy - matka i otec - ovlivňují své dítě a to v různých rovinách. Tedy i ve výběru partnera. Je to krásně vidět i na malých dětech, které se zakoukají do opačného pohlaví, protože má „vlasy jako maminka" nebo „je nebojácný jako tatínek". V dospělém věku je to pak touha, aby se partner podobal otci v jeho silných stránkách. Nejde tolik o fyzickou, ale spíše o mentální podobnost. Samozřejmě to platí i v obráceném modu, tj. vyhnout se partnerovi, který se podobá otci v jeho negativních stránkách (př. nesnášenlivost i střídmého požívání alkoholu, pokud byl otec ženy pijákem).

Dá se však s jistotou říci, že nás ženy otec při výběru partnera skutečně ovlivňuje. Tuto schopnost má vlastně i chybějící, nikdy nepoznaný otec nebo otec, který svou dceru nevychovával a setkával se s ní jen velmi málo. Otec je zkrátka pro svou dceru velmi důležitou postavou.
Některé vlastnosti si při hledání muže uvědomujeme, např. chceme, aby byl partner jako otec pracovitý, spolehlivý či schopný postarat se o rodinu atd. Jsou však i síly nevědomé. To když si neuvědomujeme, proč nás právě tento člověk přitahuje. Jde o skryté záležitosti anebo nuance v chování konkrétního člověka.

Máme v sobě nahrávky, jak jsme se odmalička cítily se svým otcem, jak jsme to s ním měly jako dcery lehké nebo naopak, jakou zkušenost jsme udělaly s „prvním" mužem svého života. To nás dozajista ovlivňuje ve výběru partnera. Čím více si uvědomujeme svůj vztah k otci, své pocity k němu, tím větší máme šanci nenechat se nevědomými silami vlákat do pasti a stvrdit tak bludný kruh chybného výběru partnera. To platí i pro pozitivní nastavení - uvědomuji si svůj vztah s otcem, jasně vím, v čem se mu má můj partner podobat a koho potřebuji.

V psychoterapii je propracování tématu vazby mezi otcem a dcerou velmi důležitým momentem pro další psychický rozvoj klientky. Pěkný vztah dcery a otce je dobrou základovou deskou, na které se snáze pak staví dům budoucích partnerských vztahů. Díky otci si dcery zvykají na odlišnost druhého pohlaví a uvědomují si svou identitu. Skrze vztah s otcem si mohu budovat svou hodnotu ženy. To je podkladem ženského sebevědomí, které v partnerských vztazích hraje velmi důležitou roli. Nesebevědomí toho, kdo jsem a jakou cenu mám, může kazit až zničit vztahy k mužům. Projekcí na ně je pak ženy mohou vinit, za všechno zlo.

S druhým pohlavím se prostě učíme žít, sžívat se a užívat si jej. „První muž" - otec má vliv na pozitivní nastavení své dcery k druhému pohlaví. Proto by matky měly co nejvíce podporovat, aby mezi dcerou a jejich otcem panovala dobrá energie. Přetahování o lásku dítěte nakonec poškodí právě jej. Otec je důležitý pro život svých dětí a matky by to měly vědět.

Bohužel role otce je v naší civilizaci oslabována a matky často suplují jejich úlohu. Otcové bývají odsunuti na druhou kolej, ke svým dětem se nemohou mentálně dostat a nakonec i rezignují. Velký potenciál zkušeností a zážitků tak dítě nedostane, je ochuzeno. Asi se nedá říct, zda je lepší výchova otce bez síly (slabocha) nebo otce s nesprávně uchopenou sílou (agresora). Síla je to, co se od otců očekává. Musí však být kultivovaná a vědomě používaná. Tomu se říká vědomé rodičovství, tj. vím, co dělám. Oba extrémy - slaboch i agresor - poškozují osobnost dítěte.

Ano, některé ženy trápí nadměrný a přetrvávající vliv jejich otců na vlastní životy. V nevědomé rovině nás samozřejmě rodiče budou určitým způsobem ovlivňovat stále, jsme prostě nějak vychováni. Někteří rodiče - otcové i matky - nedokážou své dítě „vypustit", byť jde již o dospělého člověka. Neumí ho nechat žít bez kontroly a doporučení. Otcové se někdy nadměrně bojí, že dítě v praktickém životě nedokáže obstát. Tím však způsobují jeho oslabení a prohlubují nedůvěru v sebe a ve svět. Celé dětství je přece přípravou na samostatný, dospělý život. Mé doporučení otcům je vložit do svých dětí maximum, když jsou malé a s postupujícím časem nabídnout minimum - prostě dát prostor a být „přítelem na telefonu" nikoliv životním partnerem.
5. 5. 2013

(text: Mgr. Renata Čerňanská, psychoterapeutka)

další články
Objednat se k jednomu z našich psychoterapeutů se můžete zde nebo na mailu info@nahoda.com.